dnes je 16.6.2024

Input:

Pojmy a základní právní instituty odpovědnosti za výrobek

24.1.2013, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.3.2
Pojmy a základní právní instituty odpovědnosti za výrobek

Dr. Ing. Rostislav Suchánek

DEFINICE ZAKLADNICH POJMU V RAMCI ODPOVEDNOSTI ZA VÝROBEK

Uvedení výrobku na trh

Jedním ze stěžejních pojmů technické legislativy vůbec, a to jak v rámci komunitárního práva, tak v rámci právního řádu České republiky, je pojem uvedení výrobku na trh. Tento pojem je vymezen v § 2 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb.:

  • "uvedením výrobku na trh se rozumí první dodání výrobku na trh v rámci obchodní činnosti, kterým se rozumí předání nebo nabídnutí k předání výrobku nebo převod vlastnického práva k výrobku za účelem distribuce, používání nebo spotřeby na trhu Evropské unie, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Za uvedené na trh se považují i výrobky vyrobené nebo dovezené pro provozní potřeby při vlastním podnikání výrobců nebo dovozců a výrobky poskytnuté k opakovanému použití, je-li u nich před opakovaným použitím posuzována shoda s právními předpisy, pokud to stanoví nařízení vlády. Je-li to nezbytné, vláda nařízením blíže vymezí pojem uvedení na trh pro výrobky, na které se tento technický předpis vztahuje".

Vymezení pojmu uvedení výrobku na trh bylo naposledy předmětem novelizace zákona č. 22/1997 Sb. zákonem č. 34/2011 Sb.

Původní vymezení okamžiku uvedení výrobku na trh nebylo kompatibilní s komunitárním právem a jeho interpretace nebyla zcela jednoznačná, protože obsahovalo neurčité pojmy, jako např. pojem "zboží určené k prodeji nebo k uvedení do provozu".

Následné definice některé nedostatky odstranily, přesto z hlediska slučitelnosti s komunitárním právem nemohly být považovány za uspokojivé.

Samo komunitární právo bylo nuceno v oblasti technické legislativy přistoupit v rámci tzv. nového přístupu k přijetí Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 768/2008/ES o společném rámci pro uvádění výrobků na trh a o zrušení rozhodnutí Rady 93/465/EHS. Dle preambule tohoto rozhodnutí, konkrétně bodu 2, toto rozhodnutí stanoví společné zásady a referenční ustanovení, jež se mají použít v právních předpisech pro celá odvětví s cílem poskytnout souvislý základ pro revizi nebo přepracování uvedených právních předpisů, vytváří tedy obecný horizontální rámec pro budoucí právní předpisy harmonizující podmínky týkající se uvádění výrobků na trh a je referenčním textem pro stávající právní předpisy. Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 768/2008/ES sice není právně závazné, je však podle jeho bodu 3 preambule jasným politickým závazkem zákonodárců členských států Evropské Unie.

V současné době je tedy v rámci českého právního řádu okamžik uvedení výrobku na trh vymezen zákonem č. 22/1997 Sb. ve znění zákona č. 34/2011 Sb., a to jak časově, tak také místně.

Časové hledisko

Z hlediska časového je výrobek uveden na trh:

  • v okamžiku prvního dodání výrobku na trh v rámci obchodní činnosti, kterým se rozumí

    • předání nebo

    • nabídnutí k předání výrobku nebo

    • převod vlastnického práva k výrobku za účelem distribuce, používání nebo spotřeby, nestanoví-li zvláštní zákon jinak

  • za uvedené na trh se považují i 

    • výrobky vyrobené nebo dovezené pro provozní potřeby při vlastním podnikání výrobců nebo dovozců a 

    • výrobky poskytnuté k opakovanému použití, je-li u nich před opakovaným použitím posuzována shoda s právními předpisy, pokud to stanoví nařízení vlády.

Místní hledisko

Z hlediska místního je výrobek uveden na trh podle tohoto právního předpisu, pokud některý výše uvedený postup nastane v Evropské unii.

Z hlediska podstaty fungování dané právní úpravy na Evropské úrovni by zde mělo být uvedeno také území ESVO.

Vzhledem ke skutečnosti, že v časovém vymezení okamžiku uvedení výrobku na trh je tento okamžik spojen s prvním předáním, nabídnutím k předání a s prvním převodem vlastnického práva k výrobku, je možné konstatovat, že na trh budou ve smyslu tohoto ustanovení uváděny pouze nové výrobky původem z EU i mimo EU a nebo použité výrobky původem mimo EU.

Zajímavé upřesnění oproti původní definici tohoto pojmu je provázání pojmu uvedení výrobku na trh s obchodní činností, což omezuje okruh subjektů potencionálně uvádějících výrobky na trh.

V oblasti komunitárního práva je v rámci výkladu pojmu uvedení výrobku na trh jeho referenční definice, jak již bylo zmíněno výše, uvedena v Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 768/2008/ES, a to konkrétně v příloze první, kapitole R1, článku R1, bodu 2.:

  • "uvedením na trh se rozumí první dodání výrobku na trh společenství"

Z výše uvedeného je zřejmé, že Evropská unie po mnohaletých zkušenostech s regulací jednotného trhu volí stručnou a jasnou definici, jejíž provedení by nemělo činit problémy žádnému ze současných 27 členských států.

Otázkou však zůstává míra slučitelnosti této definice s provedením vymezení tohoto pojmu v rámci českého právního řádu.

Bližší specifikace provedená českou právní úpravou není v rámci komunitárního práva vyloučena a je umožněna skutečností, že stěžejní je výsledek této harmonizace, která je v oblasti regulace jednotného trhu ve formě harmonizace tzv. minimální. Nesmějí však být přijímana taková opatření, která by znamenala překážky jednotného trhu.

Pokud by Evropská unie v oblasti definice pojmu uvedení na trh, jakož i pojmů ostatních, chtěla dosáhnout jazykové shody ve všech členských státech, volila by nikoli formu rozhodnutí, ale formu nařízení.

V české definici uvedení na trh se objevují dva problematické prvky. Prvním z nich je skutečnost, že se zde objevuje termín "nabídnutí k předání", který dále specifikován není a z hlediska časového může být problematicky definovatelný a je v přímém rozporu s definicí uvedenou v Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 768/2008/ES. Podstatou tohoto rozporu je také skutečnost, že nabídnutí k předání nemusí být následováno samotným předáním a konkrétní výrobek může být dodán na zcela jiný trh.

Jako další problematický prvek se v české definici uvedení na trh objevuje termín obchodní činnost, který by mohl vést k subjektovému zúžení.

Uvedení výrobku do oběhu

V kontextu odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku komunitární právo pracuje s pojmem uvedení výrobku do oběhu. V rámci provedení této oblasti komunitárního práva v českém právu však došlo k nahrazení termínu uvedení do oběhu termínem uvedení na trh, což s sebou nese nezanedbatelné důsledky pro právní praxi.

Pojem uvedení výrobku do oběhu sice není použit zákonem č. 22/1997 Sb., v aktuálním znění, ale je použit druhým stěžejním právním předpisem technické legislativy, a to zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, v aktuálním znění. Pojem uvedení do oběhu však není přímo definován základními českými právními předpisy technické legislativy.

Definice

Definice pojmu uvedení výrobku do oběhu je obsažena v zákoně č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích. Pro účely technické legislativy České republiky je tato definice vtažena do zákona č. 102/2001 Sb. formou legislativního odkazu v § 1 odst. 1.

Uvedení výrobku do oběhu je tedy definováno v českém právním řádu mimo základní právní předpisy technické legislativy a pro účely technické legislativy je tento termín užit právě pouze ve formě legislativního odkazu v zákoně č.102/2001 Sb.

To, že definice pojmu "uvedení výrobku do oběhu" není obsažena v základních právních předpisech České republiky v oblasti technické legislativy je pak zřejmě také jedním z důvodů, že právní úprava odpovědnosti za výrobek v České republice nepoužívá směrnici odpovídající termín "uvedení výrobku do oběhu", ale nahradila jej termínem definovaným českou technickou legislativou - "uvedení výrobku na trh".

Uvedením výrobku do oběhu se tedy na základě § 2 písm. o) zákona č. 110/1997 Sb. rozumí:

  • "nabízení k prodeji, prodej nebo jiné formy nabízení ke spotřebě, skladování, přeprava pro potřeby prodeje a dovoz za účelem prodeje ode dne propuštění do volného oběhu".

Poslední změna v definci uvedení výrobku do oběhu nastala novelizací zákona č. 110/1997 Sb. zákonem č. 120/2008 Sb., kdy došlo k nahrazení slov "od data proclení" slovy "ode dne propuštění do volného oběhu". Tato změna reaguje na skutečnost, že Česká republika je nedílnou součástí jednotného trhu EU, kde přestal být stěžejním okamžik proclení, ale naopak je stěžejním okamžik propuštění do volného oběhu komplexně pro všechny výrobky nezávisle na jejich původu.

Uvedení výrobku do oběhu je tedy časový okamžik, který není totožný s časovým okamžikem uvedení výrobku na trh.

Pokud budeme hodnotit české znění těchto dvou pojmů, můžeme konstatovat, že podle první poloviny definice uvedení výrobku do oběhu může být okamžik uvedení výrobku do oběhu s okamžikem uvedení výrobku na trh totožný.

Druhá polovina výše uvedené definice je pak předpokladem skutečnosti, že uvedení výrobku do oběhu může předcházet uvedení výrobku na trh a výrobek tedy může být uveden do oběhu, aniž by byl uveden na trh.

Pokud bychom srovnali evropskou definici uvedení na trh s českou definicí uvedení do oběhu, pak v jeden okamžik spadá právě samotný prodej.

Do budoucna tedy bude vhodné doladit samotný pojem uvedení výrobku na trh, ale také konečně použít pro účely odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku pojem uvedení výrobku do oběhu.

To, že termín uvedení výrobku do oběhu je stěžejní pro odpovědnost za výrobek potvrzuje také rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SD EU), dříve, do účinnosti Lisabonské smlouvy, Evropského soudního dvora (ESD).

Ve věci C- 127/04, Declan O´Byrne proti Sanofi Pasteur MSD Ltd a Sanofi Pasteur SA je v prvním bodu rozsudku konstatováno, že výrobek je uveden do oběhu, když je výrobní proces provedený výrobcem ukončen a výrobek vstupuje do procesu prodeje, kdy je nabízen veřejnosti za účelem používání nebo spotřeby.

Uvedení výrobku do provozu

Termín uvedení výrobku do provozu je třetím termínem, který má v technické legislativě stěžejní význam vedle uvedení výrobku na trh a uvedení výrobku do oběhu. Tento pojem byl pro technickou legislativu doplněn do zákona č. 22/1997 Sb. jeho novelou č. 205/2002. Dnes je tedy termín uvedení do provozu zakotven v základním právním předpise technické legislativy, v zákoně č. 22/1997 Sb v § 2 písm. c) takto:

  • "uvedením výrobku do provozu se rozumí okamžik, kdy je výrobek poprvé použit uživatelem v členských státech Evropské unie k účelu, ke kterému byl zhotoven; pokud tak stanoví nařízení vlády, je výrobek uveden do provozu v okamžiku, kdy je k tomuto použití připraven nebo poskytnut. Pokud je výrobek uveden do provozu na pracovišti, uživatelem se rozumí zaměstnavatel".

Uvedení výrobku do provozu je okamžik, se kterým jsou spjaty některé stěžejní povinnosti v rámci technické legistativy pro konkrétní kategorie výrobků, na tomto místě je uveden pro terminologickou úplnost. Odpovědnost za výrobek je pak třeba posuzovat vždy v souladu s konkrétní legislativou, která se na výrobek jako takový vztahuje a s terminologií obsaženou ve speciálních právních předpisech podle zásady lex specialis derogat lex generalis.

Základní prvky odpovědnosti za výrobek

Ustanovení § 1 zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku (dále jen zákon o odpovědnosti za výrobek), v aktuálním znění, nese nadpis: "Odpovědnost výrobce za vadu výrobku." Tento název základního ustanovení zákona o odpovědnosti za výrobek je však nepřesný a zavádějící a velmi komplikující praxi. Ani po téměř čtrnácti letech od zavedení speciálního typu objektivní odpovědnosti za škody do českého právního řádu nedošlo k odstranění tohoto závažného nedostatku. V rámci institutu odpovědnosti za výrobek se nejedná o "odpovědnost za vadu výrobku", ale o odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku.

Pojem "vadného plnění"

Odpovědnost za vady obecně je upravena v občanském a obchodním zákoníku. Zákon o odpovědnosti za výrobek však reprezentuje specifický právní institut objektivní odpovědnosti za škodu, který s klasickými nároky z "vadného plnění" nemá nic společného a který, na rozdíl od odpovědnosti za vady, existuje nezávisle na tom, zda mezi poškozeným a odpovědnou osobou existuje přímý závazkový vztah. V rámci tohoto právního institutu navíc typicky nedochází k náhradě škod vzniklých v důsledku vady na výrobku samém a účelem náhrady vzniklé škody není zajištění funkce výrobku, ale zajištění jeho bezpečnosti.

  • "Dojde-li v důsledku vady výrobku ke škodě na zdraví, k usmrcení nebo ke škodě na jiné věci, než je vadný výrobek, určené a užívané převážně k jiným než podnikatelským účelům, odpovídá výrobce poškozenému za vzniklou škodu, jestliže poškozený prokáže vadu výrobku, vzniklou škodu a příčinnou souvislost mezi vadou a škodu. Výrobce se může odpovědnosti zprostit pouze na základě skutečností stanovených v § 5."

Směrnice o odpovědnosti za výrobek obsahuje úpravu otázek uvedených v § 1 zákona o odpovědnosti za výrobek v článku 1, v článku 4, v článku 7 a částečně v článku 9. V této souvislosti je pak problematické zejména rozdělení definice pojmu škoda, která je obsažena v článku 9 směrnice o odpovědnosti za výrobek, mezi § 1 a § 6 zákona o odpovědnosti za výrobek.

Ustanovení § 1 zákona o odpovědnosti za výrobek v aktuálním znění v sobě soustřeďuje základní prvky odpovědnosti za výrobek. Podle první věty § 1 zákona o odpovědnosti za výrobek je založena objektivní odpovědnost výrobce za škodu vzniklou v důsledku vady výrobku. Že se jedná o odpovědnost objektivní, je dáno skutečností, že nastane, pokud dojde k naplnění jejích základních předpokladů, tedy pokud nastane určitý stav (výsledek, následek) předpokládaný právem, a to bez ohledu na subjektivní stránku, tedy zda k tomuto stavu došlo zaviněně či nezaviněně.

Věta druhá § 1 pak vymezení této objektivní odpovědnosti konkretizuje v tom smyslu, že se nejedná o odpovědnost absolutní, protože obsahuje odkaz na § 5 zákona o odpovědnosti za výrobek, který vymezuje liberační důvody odpovědnosti za výrobek (článek 7 směrnice o odpovědnosti za výrobek). Odpovědný se tedy odpovědnosti zcela nebo částečně, podle charakteru daného liberačního důvodu, zprostí, pokud prokáže naplnění právem předpokládaného liberačního důvodu.

Ustanovení § 1 zákona o odpovědnosti za výrobek vymezuje ve své větě první, kromě jiného, také samotný základní pojem tohoto právního institutu – pojem škoda. Škodou se zde tedy rozumí škoda na zdraví, usmrcení nebo škoda na jiné věci, než je vadný výrobek, která je určena a převážně užívána k jiným než podnikatelským účelům (částečně článek 9 směrnice o odpovědnosti za výrobek, část článku 9 směrnice je pak obsažena v § 6 zákona o odpovědnosti za výrobek).

Výše uvedená koncentrace základních a interpretačních ustanovení odpovědnosti za výrobek v § 1 zákona o odpovědnosti za výrobek není vhodná. Do českého právního řádu byl tímto právním předpisem vnesen zcela nový právní institut objektivní odpovědnosti výrobce za škodu způsobenou vadným výrobkem. Zvláštností tohoto typu odpovědnosti je právě to, že povinnost k náhradě škody vzniká mezi poškozeným na straně jedné a výrobcem na straně druhé. Mezi těmito subjekty však nemusí být (a zpravidla ani není) přímý závazkový vztah. A také právě skutečnost, že za škodu není považována škoda na výrobku samotném.

Pro přehlednost a vyšší srozumitelnost právní úpravy by bylo vhodnější § 1 jako základní ustanovení zákona o odpovědnosti za výrobek formulovat ve smyslu kompatibility se směrnicí o odpovědnosti za výrobek stručněji a jasněji.

POJEM VÝROBCE V ZÁKONĚ O ODPOVĚDNOSTI ZA VÝROBEK

Zákonná definice pojmu výrobce v zákoně

Odpovědnost za výrobek nese na základě § 1 zákona o odpovědnosti za výrobek výrobce. Zákonná definice pojmu výrobce v zákoně o odpovědnosti za výrobek je obsažena v § 2 a jedná se o účelovou legislativní definici pro právní úpravu odpovědnosti za výrobek. (Ve všech základních a také v některých speciálních právních předpisech technické legislativy jsou obsaženy právě účelové definice pro tu danou právní oblast či pro ten daný právní předpis.)

Definice pojmu výrobce je obsažena v § 2 zákona o odpovědnosti za výrobek:

"Výrobcem pro účely tohoto zákona se rozumí

  1. výrobce konečného výrobku, suroviny nebo součásti výrobku, jakož i osoba, která uvede na výrobku své jméno, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak,
  2. každá osoba, která v rámci své obchodní činnosti doveze výrobek za účelem prodeje, nájmu nebo jiného způsobu užití; tím není dotčena odpovědnost výrobce podle písmene a),
  3. každý dodavatel výrobku za podmínky, že nemůže být určen výrobce podle písmene a), pokud ve lhůtě jednoho měsíce od uplatnění nároku na náhradu škody nesdělí poškozenému totožnost výrobce podle písmene a) nebo osobu, která mu výrobek dodala; totéž platí v případě dovozu, pokud není známa osoba, která výrobek dovezla podle písmene b), i když je výrobce podle písmene a) znám."

Ustanovení § 2 zákona o odpovědnosti za výrobek bylo podstatným způsobem novelizováno zákonem č. 209/2000 Sb. Jedná se o jedno ze zásadních interpretačních ustanovení zákona o odpovědnosti za výrobek, které vymezuje pro účely tohoto právního předpisu obsah pojmu "výrobce", vymezuje tedy, zda se bude jednat v případě konkrétního subjektu o případ odpovědnosti za výrobek či nikoli, vymezuje, nakolik musí konkrétní subjekt věnovat pozornost odpovědnosti za výrobek.

Je zřejmé, že toto vymezení vychází z článku 3 směrnice o odpovědnosti za výrobek.

Výrobcem výrobku je pro účely právního institutu odpovědnosti za výrobek především výrobce, a to výslovně výrobce suroviny, součásti výrobku a konečného výrobku, v této části definice výrobce český zákonodárce doslovně převzal předmětnou formulaci z článku 3 odst. 1 směrnice o odpovědnosti za výrobek.

Výrobce

Zákon o odpovědnosti za výrobek v původním znění, na rozdíl od směrnice o odpovědnosti za výrobek, označoval za výrobce výslovně jen zhotovitele konečného výrobku, nikoliv výrobce jakékoliv suroviny nebo zhotovitele součástky. Formulace použitá v českém zákoně, kdy za výrobce byl považován ten, kdo výrobek vyrobí, tedy neodpovídala terminologii použité směrnicí a konečný výrobek, surovinu i součástku obecně označovala jako výrobek. Tento přístup však negativně neovlivnil kompatibilitu tohoto ustanovení zákona o odpovědnosti za výrobek se směrnicí.

Směrnice o odpovědnosti za výrobek dále pod pojmem výrobce rozumí jakoukoliv osobu, která se uvedením svého názvu, ochranné známky nebo jiného rozlišovacího znaku na výrobku vystupuje jako jeho výrobce.

Podle formulace použité v českém zákoně je za výrobce považován ten, kdo na výrobku uvede své jméno, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak. Český zákon tedy neužívá formulaci uvedenou ve směrnici: "vystupuje jako jeho výrobce", která předpokládá určité volní jednání ze strany nositele daného jména, ochranné známky nebo jiného rozlišovacího znaku. Nicméně formulace "uvede své jméno, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak" také předpokládá přinejmenším vědomost daného subjektu o uvedení "svého" jména, ochranné známky nebo jiného rozlišovacího znaku.

Aplikací jak formulace uvedené ve směrnici, tak i formulace uvedené v českém zákoně lze dojít ke stejnému výsledku, i tato část § 2 písm. a) je kompatibilní se směrnicí o odpovědnosti za výrobek.

Dovozce

Ustanovení § 2 v písm. b) se shoduje s článkem 3 odst. 2 směrnice o odpovědnosti za výrobek v tom, že aniž je dotčena odpovědnost výrobce (podle směrnice), tím není dotčena odpovědnost výrobce podle písm. a) (podle českého zákona), se za výrobce pro účely tohoto zákona považuje ten, kdo výrobek doveze za účelem prodeje, nájmu nebo jiné formy užití v rámci své obchodní činnosti. Jediný rozdíl spočívá v tom, že směrnice o odpovědnosti za výrobek užívá formulace "na prodej, nájem, leasing nebo jakoukoli jinou formu distribuce v rámci své obchodní činnosti". Z hlediska kompatibility mezi českým zákonem a směrnicí nedochází k rozporu v otázce "pronájmu", protože tento lze bez problémů podřadit pod termín "jiné formy užití v rámci své obchodní činnosti". Určitý rozpor je však patrný mezi pojmy "distribuce" a "užití".

Pojem "distribuce v rámci své obchodní činnosti" je pojmem užším než pojem "užití v rámci své obchodní činnosti". V jakém rozsahu bude termín "užití" vykládán, záleží pouze na soudní praxi a ta také rozhodne o míře slučitelnosti této části § 2 písm. a) zákona o odpovědnosti za výrobek se směrnicí o odpovědnosti za výrobek, článkem 3 odst. 2.

Dodavatel

Ustanovení § 2 zákona o odpovědnosti za výrobek ve svém písm. c) dále stanoví, že nemůže-li být výrobce určen podle písm. a) (směrnice o odpovědnosti za výrobek sice užívá formulaci "pokud nelze určit výrobce výrobku", formulace použitá v českém zákoně je však z hlediska kompatibility se směrnicí vyhovující), považuje se, za splnění určité podmínky, za výrobce každý dodavatel výrobku.

Výše uvedenou podmínkou je pak sdělení poškozenému totožnosti výrobce dodavatelem podle písm. a), v případě dovozu totožnosti dovozce podle písm. b), nebo totožnosti osoby, která mu výrobek dodala, a to i pokud je výrobce podle písm. a) znám, to vše ve lhůtě jednoho měsíce od uplatnění nároku na náhradu škody.

Kdokoli, počínaje výrobcem suroviny přes výrobce jakékoli součásti výrobku, konečného výrobce, dovozce, až po distributora je tedy z pohledu legislativní definice zákona o odpovědnosti za výrobek považován za výrobce a je potencionálním nositelem odpovědnosti za výrobek.

Postavení dodavatele

Soudní dvůr Evropské unie se ve své rozhodovací praxi zabýval postavením dodavatele v rámci odpovědnosti za výrobek ve těchto věcech:

Ve věci C-177/04, Komise Evropských společenství proti Francouzské republice.

V rozsudku je uvedeno, že Francouzská republika tím, že i nadále považuje dodavatele vadného výrobku odpovědného stejně jako výrobce, nelze-li totožnost výrobce určit, ačkoli dodavatel v přiměřené lhůtě uvědomil poškozeného o totožnosti osoby, která mu výrobek dodala, neprovedla v plném rozsahu opatření, která vyplývají z rozsudku ze dne 25. dubna 2002, Komise v. Francie (C-52/00), co se týče provedení článku 3 odst. 3 směrnice Rady 85/374/ES.

Ve věci C-327/05, Komise Evropských společenství proti Dánskému království.

V rozsudku je uvedeno, že Dánské království tím, že přijalo a ponechalo v platnosti ustanovení, jež činí zprostředkující dodavatele, kteří se podílejí na distribučním řetězci, odpovědné za stejných podmínek jako výrobce, nesplnilo povinnosti vyplývající pro něj ze směrnice 85/374/ES.

Na jedné straně je tedy konkrétním národním právním předpisem vymezen pojem výrobce pro účely odpovědnosti za výrobek, na straně druhé je třeba toto vymezení aplikovat vždy na daný konkrétní případ.

Z praktického hlediska se tak ve výrobním a distribučním řetězci stává, a to nejen touto právní úpravou, ale v podstatě celou technickou legislativou, nezbytnou nutností jasná identifikace výrobců (v celé šíři tohoto pojmu), přepravců, kteří mohou nedodržením podmínek přepravy negativně ovlivnit bezpečnost výrobků a dalších osob (např. zajišťujících skladování výrobků, atd.). Stejně tak je nezbytná co nejužší možná identifikace surovin, součástí výrobku, konečných výrobků a jejich příslušenství. Podrobná evidence je důležitá nejen z důvodu přesného a konkrétního určení nositele odpovědnosti v rámci případných regresních nároků, ale zejména z důvodu prevence škod způsobených vadným výrobkem.

S výše uvedenou skutečností bezprostředně souvisí možnosti limitace odpovědnosti za výrobek ve výrobním a dodavatelském řetězci.

Směrnice o odpovědnosti za výrobek obsahuje úpravu této problematiky hned na dvou místech, a to v preambuli a v článku 12.

V preambuli je uvedeno, že za účelem dosažení účinné ochrany spotřebitelů by neměly být dovoleny žádné smluvní odchylky, pokud jde o odpovědnost výrobce ve vztahu k poškozené osobě. Článek 12 směrnice o odpovědnosti za výrobek pak konkretizuje toto ustanovení preambule takto:

"Odpovědnost výrobce plynoucí z této směrnice nesmí být ve vztahu k poškozené osobě omezena nebo vyloučena opatřením omezujícím jeho odpovědnost nebo vyjímajícím jej z odpovědnosti."

Směrnice o odpovědnosti za výrobek tedy zákaz vyloučení nebo omezení odpovědnosti předem jednoznačně směřuje pouze k poškozené osobě, tedy obecně ke spotřebiteli, a toto opatření formuluje na jeho ochranu. Ustanovení vylučující či omezující odpovědnost za výrobek jsou tedy vyloučena ve spotřebitelských smlouvách, v té části dodavatelského řetězce, ve které je jedním z účastníků spotřebitel.

Zákaz vyloučení nebo omezení odpovědnosti za výrobek

Zákaz vyloučení nebo omezení odpovědnosti za výrobek předem je formulován také českým právním řádem, a to konkrétně v § 8 zákona o odpovědnosti za výrobek.

"Povinnost výrobce nahradit škodu způsobenou vadou jeho výrobku podle tohoto zákona nelze předem vyloučit ani omezit jednostranným prohlášením nebo dohodou. Ujednání, která by takové vyloučení nebo omezení umožňovala, jsou neplatná od samého počátku."

Česká republika v § 8 zákona o odpovědnosti za výrobek přijala opatření, které zdůrazňuje ve své podstatě kogentní charakter úpravy odpovědnosti za výrobek a vylučuje jakoukoli dispozici výrobce v oblasti povinnosti nahradit škodu způsobenou vadou výrobku v rámci právní úpravy odpovědnosti za výrobek.

Toto řešení je kompatibilní se směrnicí o odpovědnosti za výrobek v plném rozsahu. Odpovídající ustanovení obsahují jak německý (v § 14), tak rakouský (v § 9) zákon o odpovědnosti za výrobek. Tato ustanovení předcházejí vkládání odpovědnost výrobce za výrobek omezujících nebo vylučujících klausulí do spotřebitelských smluv. Ujednání, která by přesto omezovala nebo vylučovala odpovědnost za výrobek, jsou pak stižena neplatností od samého počátku.

Toto ustanovení by měly vzít na vědomí zejména potencionálně oprávněné osoby podle tohoto zákona.

Spotřebitel se tedy nemusí na jedné straně zdráhat podepsat smlouvu, která předem vylučuje nebo omezuje odpovědnost za výrobek, protože tato její ustanovení budou od okamžiku jejího vzniku neplatná.

Poškozená osoba by pak ale zároveň neměla váhat s uplatněním nároku z odpovědnosti za výrobek z toho důvodu, že existují ujednání, která tuto odpovědnost vylučují.

Zejména u tohoto ustanovení zákona o odpovědnosti za výrobek platí, že neznalost zákona neomlouvá. Poškozená osoba by se s tímto ustanovením měla ve svém vlastním zájmu seznámit nejpozději před uplynutím lhůt pro uplatnění nároku na náhradu vzniklé škody.

Dohody, které by předem vylučovaly nebo omezovaly povinnost výrobce nahradit škodu v rámci odpovědnosti za výrobek, by byly rovněž neplatné, a to absolutně (od samého počátku), podle § 574 odst. 2 obč. z.:

"Dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná."

POJEM VÝROBEK V ZÁKONĚ O ODPOVĚDNOSTI ZA VÝROBEK

Odpovědnost za výrobek je ve své podstatě odpovědností za škodu způsobenou vadou výrobku. Proto je na tomto místě důležité vymezit v rámci této právní úpravy jak výrobek, tak také vadu výrobku ve smyslu tohoto speciálního typu odpovědnosti a nakonec také škodu.

Zákonná definice pojmu výrobek

Zákonná definice pojmu výrobek je obsažena v ustanovení § 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti za výrobek v aktuálním znění a opět vymezuje pojem výrobek účelově pro účely právní úpravy odpovědnosti za výrobek:

"Pro účely tohoto zákona je výrobkem jakákoliv movitá věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k uvedení na trh. Výrobkem jsou rovněž součásti i příslušenství věci movité i nemovité, za výrobek se považuje i například elektřina."

Tato část definice pojmu výrobek je ve směrnici obsažena v článku 2 (v jeho znění po novelizaci):

"Pro účely této směrnice se výrobkem rozumějí všechny movité věci, také tehdy, jsou-li zabudovány do jiné movité věci nebo do nemovitosti. Výrobek zahrnuje i elektřinu."

Směrnice o odpovědnosti za výrobek i zákon se shodují v tom, že elektřina je považována za výrobek ve smyslu odpovědnosti za výrobek.

Směrnice o odpovědnosti za výrobek však definuje pojem výrobek stručněji a jasněji. Obsáhlejší definice použitá v českém zákoně by v podstatě byla se směrnicí kompatibilní, obsahuje však, bohužel, formulaci a "je určena k uvedení na trh." Termín "uvedení výrobku na trh" je v zákoně o odpovědnosti za výrobek použit ještě několikrát a jedná se v podstatě o reakci české legislativy na v době přijetí zákona o odpovědnosti za výrobek již platný a účinný zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky.

V terminologii českého právního řádu se tedy od účinnosti původního znění zákona č. 22/1997 Sb. vyskytoval pojem "uvedení výrobku na trh", chybělo však (a doposud chybí) vymezení pojmu "uvedení výrobku do oběhu". Zřejmě proto český zákonodárce sáhl po pojmu, který se již v českém právním pojmosloví vyskytoval.

Ať již byly pohnutky zákonodárce jakékoliv, v této části není vymezení pojmu "výrobek" kompatibilní se směrnicí o odpovědnosti za výrobek. Pojem "uvedení výrobku na trh" v žádném případě, jak již bylo podrobně rozebráno výše, není synonymem pojmu "uvedení výrobku do oběhu".

Movitá věc určená k uvedení na trh

Termín "uvedení výrobku na trh" je navíc, jak již bylo zmíněno výše, v § 3 zákona o odpovědnosti za výrobek použit v kontextu: "movitá věc určená k uvedení na trh". Český právní řád vymezuje termín "uvedení výrobku na trh" a okamžik uvedení výrobku na trh je přesně identifikovatelný. O kterém výrobku je však možné říci, že je "určen k uvedení na trh"? Kterým okamžikem je výrobek "určen k uvedení na trh"? Předchází okamžik "určení výrobku k uvedení na trh" okamžiku "uvedení výrobku do oběhu" nebo je s ním totožný popř. jej následuje? Zřejmě i na tyto otázky odpoví až praxe, ta také rozhodne o konečné míře kompatibility českého zákona o odpovědnosti za výrobek se směrnicí o odpovědnosti za výrobek.

Součástí původní definice pojmu výrobek před novelizací byla třetí věta v § 3 zákona o odpovědnosti za výrobek:

POJEM VADA VÝROBKU V ZÁKONĚ O ODPOVĚDNOSTI ZA VÝROBEK

Zákonná definice pojmu vada výrobku

Zákonná definice pojmu vada výrobku pro účely zákona o odpovědnosti za výrobek je definována v § 4.

"Za výrobek se nepovažují zemědělské a lesní přírodní produkty a zvěř, pokud neprošly prvotním zpracováním."

Tato část definice pojmu výrobek byla ve směrnici obsažena v článku 2 (v jeho původním znění před novelizací směrnicí Rady 1999/34/EC) :

"Výrobkem se rozumějí všechny movité věci kromě prvotních zemědělských produktů a produktů lovu, také tehdy, jsou-li včleněny do jiné movité věci nebo do nemovitosti. Prvotními zemědělskými produkty se rozumějí produkty půdy, chovatelství a rybářství, kromě produktů, které prošly počátečním zpracováním. Výrobek zahrnuje i elektřinu."

Směrnice i český zákon se shodovaly v tom, že obsahovaly i negativní vymezení pojmu výrobek: směrnice směrem k prvotním zemědělským produktům (produktům půdy, chovatelství a rybářství, kromě produktů, které prošly prvotním zpracováním) a produktům lovu, český zákon pak směrem k zemědělským a lesním přírodním produktům a zvěři, které neprošly prvotním zpracováním. Aplikace formulací uvedených ve směrnici i v českém zákoně vedla ke stejným důsledkům a také v této části definice pojmu výrobek byl český zákon se směrnicí kompatibilní.

Původní odst. 2 § 3 pak doplňoval odst. 1 § 3 definicemi pojmu "prvotní zpracování", za které byla považována taková úprava, která změní charakter výrobku nebo k němu dodá další látky, a pojmu "zpracování", za které bylo považováno i balení a každá jiná úprava, která má průmyslovou povahu a která ztěžuje kontrolu výrobku uživatelem. Toto zpřesnění pojmu "výrobek" v českém zákoně pak bylo velmi pozitivní, protože potenciálně předcházelo bezpochyby nejednomu interpretačnímu sporu a také negativně neovlivňovalo kompatibilitu českého zákona se směrnicí o odpovědnosti za výrobek.

"(1) Výrobek podle tohoto zákona vadný, jestliže z hlediska bezpečnosti jeho užití nezaručuje vlastnosti, které lze od něj oprávněně očekávat, zejména s ohledem na:

  1. prezentaci výrobku včetně poskytnutých informací, nebo
  2. předpokládaný účel, ke kterému má výrobek sloužit, nebo
  3. dobu, kdy byl výrobek uveden na trh.

(2) Výrobek nelze považovat za vadný pouze z toho důvodu, že později byl uveden na trh dokonalejší výrobek."

Bezpečnost výrobku

Ustanovení § 4 českého zákona bezpochyby vychází z článku 6 směrnice o odpovědnosti za výrobek. Výrobek je podle ní v obecném smyslu vadný, pokud "neposkytuje bezpečnost, kterou je osoba oprávněná očekávat". Z této formulace je patrný důraz, který je kladen na bezpečnost výrobků určených spotřebitelům. Primární je zde tedy bezpečnost výrobku.

Vlastnosti výrobku

V zákoně o odpovědnosti za výrobek je použita formulace "z hlediska bezpečnosti jeho užití nezaručuje vlastnosti, které lze od něj oprávněně očekávat". Primární v pojetí českého zákona je tedy zaručení vlastností výrobku, které se od něj oprávněně očekávají, a to z hlediska bezpečnosti jeho užití.

Odpovědnost za výrobek však nemá chránit spotřebitele v tom smyslu, aby mu výrobky poskytovaly jím očekávané "vlastnosti", ale aby mu poskytovaly co nejvyšší míru bezpečnosti.

Ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) – c) pak podávají demonstrativní výčet okolností, z nichž vychází oprávněné očekávání osoby směrem k bezpečnosti výrobku (v pojetí směrnice o odpovědnosti za výrobek) a směrem k vlastnostem z hlediska bezpečnosti užití výrobku (v pojetí českého zákona).

Prezentace výrobku včetně poskytnutých informací

Na prvním místě je v § 4 odst. 1 je pod písm. a) uvedena prezentace výrobku včetně poskytnutých informací. Tato formulace, která byla do právní úpravy odpovědnosti za výrobek vnesena novelou, zákonem č. 209/2000 Sb., je určitým kompromisem mezi původní úpravou tohoto právního institutu v rámci českého právního řádu a mezi jeho úpravou v rámci komunitárního práva.

Pod písm. a) byly v § 4 odst. 1 v původním znění zákona o odpovědnosti za výrobek uvedeny: informace o výrobku, které byly výrobcem poskytnuty. Směrnice na tomto místě hovoří o prezentaci výrobku. Pojem užitý ve směrnici je bezpochyby pojmem širším, neboť prezentaci výrobku provádí nejen výrobce, ale i jednotliví distributoři, u nichž kvalita poskytovaných informací záleží na jejich odbornosti, osobním postoji k prezentaci výrobku, na jejich znalostech a na jejich solidnosti.

Současná česká právní úprava rozšiřuje prezentaci o poskytnuté informace. Nijak je však nedefinuje.

Návod k použití

Na rozdíl od prezentace výrobku, při které je zpravidla výrobek nabízen, chválen, předváděn, ale není při ní zdůrazňován návod k použití výrobku jako takový a rizika spojená s užíváním výrobku, bývají informace poskytnuté výrobcem o výrobku serióznější a jsou většinou koncentrovány v návodu k použití výrobku, a to včetně všech upozornění, varování a zdůraznění případných rizik.

Došlo-li však, v rámci účinnosti původního znění tohoto ustanovení k situaci, že při prezentaci výrobku byl výrobek užit způsobem, který byl v rozporu s jeho návodem, a uživatel užil výrobek v souladu s jeho prezentací, přičemž došlo ke vzniku škody, pak uživatel, ač se domníval, že jednal v dobré víře, nárok na náhradu vzniklé škody nemohl uplatnit v režimu odpovědnosti za výrobek podle českého zákona.

Klasickým nositelem poskytnutých informací je právě návod k použití. I zde je však třeba mít na paměti, že ne každý návod k použití výrobku je kvalitní z hlediska úplnosti a pravdivosti poskytovaných informací.

Navíc, výrobce dnes většinou nevystupuje jako přímý prodejce svých výrobků uživatelům (spotřebitelům), ale využívá určitý druh distribuční sítě. Spotřebitel pak zpravidla na základě prezentace výrobku oprávněně očekává vyšší bezpečnost (v terminologii směrnice o odpovědnosti za výrobek) či lepší vlastnosti (v terminologii českého zákona) než na základě informací o výrobku poskytnutých výrobcem v přiloženém návodu k použití.

Ačkoliv formulace užitá ve směrnici o odpovědnosti za výrobek je jednodušší, lze konstatovat, že současným zněním zákona o odpovědnosti za výrobek je zajištěno převzetí tohoto bodu směrnice o odpovědnosti za výrobek do českého vnitrostátního práva dostatečně jasným a srozumitelným způsobem a aplikační praxe povede ke stejným výsledkům, tedy že v této části je zákon o odpovědnosti za výrobek zcela kompatibilní s odpovídající směrnicí Evropských společenství.

Rozšíření formulace českého zákona o poskytnuté informace nečiní problém, pokud je s nimi prezentace výrobku v souladu. Pokud však při prezentaci výrobku byl výrobek užit způsobem, který je v rozporu s jeho návodem, a uživatel užije výrobek v souladu s jeho prezentací, přičemž dojde ke vzniku škody, nárok na náhradu škody bude uplatněn v režimu odpovědnosti za výrobek.

Pro ilustraci, v německé a rakouské právní úpravě je obsažen termín "die Darbietung des Produkts", který lze překládat jako předvedení, uvedení, prezentace výrobku, a to bez jakýchkoli doplnění či upřesnění.

Pro ilustraci, v německé a rakouské právní úpravě je obsažen termín "die Darbietung des Produkts", který lze překládat jako předvedení, uvedení, prezentace výrobku, a to bez jakýchkoli doplnění či upřesnění.

Účel výrobku

Na druhém místě je pod písm. b) v § 4 odst. 1 zákona o odpovědnosti za výrobek uveden předpokládaný účel, ke kterému má výrobek sloužit. Směrnice o odpovědnosti za výrobek na tomto místě hovoří o použití, které lze u výrobku důvodně očekávat.

Výrobek je zpravidla vyroben k určitému účelu. Existuje zde určitá potřeba, na kterou reaguje výrobce tím, že vyvine a vyrobí určitý výrobek, který tuto potřebu uspokojí. Předpokládaným účelem tohoto výrobku je pak uspokojení dané potřeby.

Naproti tomu použití, které lze u výrobku důvodně očekávat, bude stanoveno jiným způsobem. "Rozumná" osoba stanoví předpoklad, jak je možné výrobek použít. Tvar výrobku, použité materiály, konstrukce nebo balení výrobku mohou někdy přímo vybízet k jinému než určenému účelu užití a přesto se může jednat o rozumně předpokládaný použití výrobku.

V zákoně o odpovědnosti za výrobek je tedy také v této souvislosti užit termín, který dovoluje užší výklad než směrnice o odpovědnosti za výrobek. Ani v této části tedy český zákon není zcela kompatibilní se směrnicí o odpovědnosti za výrobek.

Výrobci by měli být v tomto smyslu velmi opatrní a pro výrobky, u nichž existuje pravděpodobnost jejich použití mimo území ČR do návodu k použití výslovně doplnit veškeré zakázané použití výrobku, se kterým se setkali nebo ke kterému by mohlo dojít, byť s velmi nízkou pravděpodobností.

Na třetím místě je pod písm. c) v § 4 odst. 1 uvedena doba, kdy byl výrobek uveden na trh, a to s odkazem na § 2 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky. Směrnice o odpovědnosti za výrobek zde však hovoří o době uvedení výrobku do oběhu. Nesoulad mezi těmito dvěma pojmy, tak zapříčiňuje nesoulad české právní úpravy odpovědnosti za výrobek se směrnicí o odpovědnosti za výrobek i v této části právní úpravy odpovědnosti za výrobek.

Velmi podstatnou skutečností, která je zakotvena v rámci negativní definice vadného výrobku, je předpoklad budoucích inovací, pokroku a vývoje.

Odst. 2 § 4 zákona o odpovědnosti za výrobek shodně se směrnicí o odpovědnosti za výrobek (opět s výhradou k užití pojmu "uvedení výrobku na trh") konstatuje, že výrobek nelze považovat za vadný pouze z toho důvodu, že později byl uveden na trh dokonalejší výrobek. (Směrnice o odpovědnosti za výrobek pouze používá jinou terminologii: "výrobek se nepokládá za vadný jen z toho důvodu, že je následně uveden do oběhu lepší výrobek.)

Z hlediska kompatibility s komunitárním právem je tedy tato část zákona o odpovědnosti za výrobek plně slučitelná se směrnicí.

Vzhledem k rychlosti technického a technologického vývoje však ani nemohl být k této otázce zvolen jiný přístup, i když by teoreticky mohl přinést vyšší ochranu spotřebitele.

Spotřebitelé sami jsou však mnohdy značně konzervativní a nejsou nakloněni novinkám technologického pokroku, tyto novinky jsou pak mnohdy prověřovány až samotnou praxí a někdy až tato praxe odhalí jejich nedostatky a případná další či jiná rizika. Dalším důvodem setrvání spotřebitelů u výrobků, které jsou sice z pohledu právního řádu v obecném smyslu bezpečné, poskytují však nižší bezpečnostní standardy než nejnovější výrobkové řady, je pak zpravidla vyšší cenová dostupnost takovýchto výrobků.

Na trhu jsou tak běžně dostupné pro jednotlivé výrobky jejich odstupňované bezpečnostní standardy (pokud je to možné v rámci veřejnoprávní části technické legislativy) a záleží pouze na spotřebiteli, který z nich zvolí.

Výrobci na druhou stranu nemusí váhat s vývojem vyšších bezpečnostních standardů výrobků a čekat s jejich uvedením na trh až na okamžik doprodeje stávajících výrobkových řad.

PŘEDPOKLADY UPLATNĚNÍ ODPOVĚDNOSTI ZA VÝROBEK

Předpokladem uplatnění odpovědnosti za výrobek je objektivní a subjektivní stránka tohoto právního institutu. Objektivní stránka zahrnuje naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, tedy existenci vady, škody a příčinné souvislosti mezi vadou a škodou. Na druhé straně subjektivní stránka zahrnuje identifikaci žalovaného, tedy výrobce v celé šíři tohoto pojmu.

Objektivní předpoklady

Objektivní předpoklady uplatnění odpovědnosti za výrobek jsou uvedeny v § 1 zákona o odpovědnosti za výrobek.

Věta první § 1 zákona o odpovědnosti za výrobek konkretizuje podmínky uplatnění nároků poškozené osoby v rámci odpovědnosti za výrobek ve smyslu důkazní povinnosti poškozeného (článek 4 směrnice o odpovědnosti za výrobek). Poškozený tedy musí prokázat vadu výrobku, vzniklou škodu a příčinnou souvislost mezi vadou a škodou, tato část zákona o odpovědnosti za výrobek je tedy se směrnicí zcela kompatibilní.

Důkazní břemeno na straně poškozeného je řešením výhodnějším pro výrobce, v podstatě je určitou kompenzací této objektivní odpovědnosti.

Subjektivním předpokladem

Subjektivním předpokladem je identifikace výrobce ve smyslu zákona o odpovědnosti za výrobek.

V podstatě tedy odpovědnost nese výrobce, dovozce i dodavatel výrobku. V případě dodavatele, pokud je vůči němu přímo uplatněn nárok na náhradu škody, je však zákonem stanovena lhůta jednoho měsíce k označení výrobce, dovozce nebo předchozího dodavatele.

Poškozený tedy může požadovat označení výrobce, dovozce nebo předchozího dodavatele od kteréhokoliv dodavatele v rámci distribučního řetězce. Pokud tento správně označí výrobce, dovozce nebo předchozího dodavatele výrobku a bude-li tento existovat, pak je dodavatel výrobku s konečnou platností od odpovědnosti za výrobek osvobozen.

Naopak dodavatel, který nesplní v rámci jednoměsíční lhůty tuto oznamovací povinnost vůči poškozenému, odpovídá v rámci odpovědnosti za výrobek s konečnou platností, přičemž na pozdější sdělení totožnosti výrobce není brán zřetel. Následné regresní nároky tím však dotčeny nejsou.

Uplatnění nároku na náhradu škody

Podle směrnice o odpovědnosti za výrobek je pak v této souvislosti uvedena přiměřená lhůta, kterou český zákon konkretizuje jako lhůtu právě jednoho měsíce od uplatnění nároku na náhradu škody. Stejná lhůta se uplatní jak v právu německém, tak v právu rakouském.

Zákon o odpovědnosti za výrobek dále nespecifikuje, co se rozumí pod termínem "uplatněním nároku na náhradu škody" - jestli to může být ústní nebo písemná žádost o náhradu škody poškozeného směřovaná vůči osobě, která výrobek dodala, nebo jestli to má být jakákoli jiná výzva ke sdělení totožnosti výrobce.

Spotřebitel může zvolit jakýkoli z výše uvedených postupů. Lze však jen doporučit, aby jakékoliv nároky, a to i nárok na sdělení totožnosti výrobce (v celé šíři tohoto pojmu) činil pouze písemnou formou doporučeným dopisem s pečlivou evidencí kopie dopisu a podacího lístku nebo jiným kvalifikovaným způsobem doručení.

Totožnost výrobce

Český zákon stejně jako směrnice o odpovědnosti za výrobek dále připouští sdělení totožnosti buď výrobce a nebo osoby, která výrobek dodavateli dodala. Toto ustanovení směrnice o odpovědnosti za výrobek i zákona reaguje na běžnou praxi vnitrostátního i mezinárodního obchodu, kdy od výrobce ke spotřebiteli nevede cesta přímo, ale mnohdy i přes několik distributorů, z nichž každý zná svůj "zdroj", svého dodavatele, a svého odběratele. "Zpětným postupem" se tedy dá vysledovat a přesně identifikovat skutečný výrobce konečného výrobku, ale i součásti výrobku. Proto je nezbytná důkladná a spolehlivá vnitřní evidence jednotlivých zúčastněných subjektů, kterou lze v souvislosti s úpravou odpovědnosti za výrobek jen doporučit naopak zase všem výrobcům, dovozcům a distributorům.

K tomuto ustanovení je vhodné doplnit, jak je možné chápat pojem "totožnost výrobce". Samozřejmě je nutné sdělit aktuální totožnost výrobce a nikoliv tedy jeho totožnost v době, kdy došlo k dodání výrobku mezi výrobcem a dodavatelem nebo v době, kdy byl výrobek vyroben. Neexistuje-li tedy výrobce v době uplatnění nároku na náhradu škody, nelze tedy jeho totožnost zjistit ani sdělit a za výrobce je považován dodavatel.

Ve směrnici o odpovědnosti za výrobek je dále použita formulace: "je-li jméno výrobce uvedeno". Lze však pouze konstatovat, že v českém zákoně je použita širší definice. Jméno výrobce je známo podle odst. 1 tehdy, je-li znám ten, kdo výrobek vyrobil nebo na výrobku uvedl své jméno, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak. Jméno toho, kdo výrobek vyrobil pak nemusí být na výrobku samém uvedeno, a proto se v tomto případě jedná o širší vymezení než ve směrnici. I podle směrnice o odpovědnosti za výrobek i podle českého zákona však dojdeme ke stejnému výsledku. Rozdíl mezi pojmy "je uvedeno" a "je známo" tak kompatibilitu českého zákona se směrnicí v negativním smyslu neovlivňuje.

Shrneme-li výše uvedené, praktickým důsledkem právní úpravy obsažené v § 2 zákona o odpovědnosti za výrobek by mělo být odpovědnější chování dodavatelů (prodejců či distributorů) ve smyslu výběru pouze kvalitního zboží zaručujícího vysokou míru bezpečnosti uživatele, ale pozornost by měla být věnována také serióznosti výrobců jednotlivých výrobků, jejich ekonomické situaci a přístupu k řešení případných odpovědnostních nároků. Obchodovaní s výrobkem by pak mělo být realizováno s co nejmenším počtem prostředníků tak, aby byl vždy zřetelně označen skutečný výrobce daného výrobku nebo jeho dovozce. Vždy je třeba mít na paměti, že zánikem výrobce či dovozce se může stát, že odpovědnost za výrobek zůstane na distributorovi.

Jednotliví výrobci, dovozci i distributoři by měli mít dokonalou evidenci po dostatečně dlouhou dobu (min. 10 let), a to o všech svých obchodních aktivitách, v rámci kterých by mohlo dojít k uplatnění nároků z odpovědnosti za výrobek. V neposlední řadě by se nadále už neměly vyskytovat případy distribuce výrobků bez kvalitních návodů v českém jazyce, které vedou k minimalizaci rizik tohoto typu odpovědnosti (viz níže ve speciální kapitole).

V souvislosti se subjektivní stránkou uplatnění odpovědnosti za výrobek najdeme v rozhodovací praxi SD EU hned několik zajímavých rozsudků.

Rozsudky SD EU

Prvním z nich je rozsudek ve věci C-402/03, Skov Ag proti Bilka Lavprisvarehus A/S a Bilka Lavprisvarehus A/S proti Jette Mikkelsen a Michael Due Nielsen (Skov a Bilka), ve kterém je ve výroku konstatováno, že směrnice Rady 85/374/ES brání vnitrostátnímu právnímu pravidlu, podle kterého dodavatel nese nad rámec případů taxativně stanovených článkem 3 odst. 3 směrnice

Nahrávám...
Nahrávám...