dnes je 14.8.2022

Input:

Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku

13.4.2012, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.3.1
Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku

Dr. Ing. Rostislav Suchánek

Úvodem

Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku, zkráceně odpovědnost za výrobek, je již tradičním pojmem české legislativy. Právní institut odpovědnosti za výrobek představuje speciální odpovědnostní soukromoprávní institut k občanskému zákoníku a v širším kontextu je tento právní institut součástí dvou větších legislativních celků. Prvním z těchto celků je technická legislativa, druhým ochrana spotřebitele jako slabšího subjektu v právu.

Technická legislativa

Technickou legislativu můžeme v moderním evropském, ale v podstatě dnes již i světovém pojetí, pojmově vymezit jako regulaci práv a povinností subjektů právních vztahů při uvádění výrobků na trh, a to jak na úrovni veřejnoprávních legislativních opatření (regulace obecné bezpečnosti výrobků a stanovení technických požadavků na výrobky), tak na úrovni soukromoprávních legislativních opatření (regulace odpovědnosti za výrobek).

Odpovědnost za výrobek je tak především právním instrumentem, kterým zákonodárce doplňuje systém veřejnoprávní regulace uvádění výrobků na trh a do oběhu tak, aby byla poskytnuta ochrana spotřebiteli, který je posledním a zároveň nejslabším článkem výrobně-distribučního řetězce.

Jedná se v podstatě o jediné soukromoprávní legislativní opatření, které zastřešuje celou oblast technické legislativy, která je obecně regulována veřejnoprávními předpisy, a to jak na úrovni nařízení EU, tak na úrovni národních právních předpisů provádějících legislativní opatření EU na úrovni směrnic a rozhodnutí.

Ochrana spotřebitele

V oblasti ochrany spotřebitele plní odpovědnost za výrobek nezastupitelnou a specifickou roli. I v této oblasti se jedná o převážně veřejnoprávní regulaci. Ochrana spotřebitele obecně a jeho práv zvláště se v průběhu času stala v podstatě určitou nezbytností v rámci legislativní činnosti státu vůči jeho občanům. Poprvé práva spotřebitelů vyhlásil v roce 1962 prezident Spojených států amerických John Fitzgerald Kennedy a již tehdy hovořil o následujících právech:

  • právo na uspokojování základních potřeb,

  • právo na bezpečnost výrobků,

  • právo na informace,

  • právo na výběr,

  • právo být vyslyšen,

  • právo na náhradu,

  • právo na spotřebitelskou výchovu,

  • právo na zdravé životní prostředí.

I po téměř padesáti letech jsou jeho slova stále aktuální, což dotvrzují i první české zkušenosti z posledních dvaceti let, kdy je právo na ochranu spotřebitele realitou i v rámci České republiky.

Každý výrobně distribuční řetězec z principu končí spotřebitelem, který již ale nemusí být díky cíleným legislativním opatřením jeho nejslabším článkem. Státy posilují jeho nevýhodné postavení tvorbou právních norem, které mu nejen pomáhají prosazovat jeho zájmy, ale zejména jej chránit, a to i s ohledem na jeho speciální charakteristiky, kterými jsou zpravidla zdravotní postižení, věk, negramotnost. Na tomto místě je však třeba uvést jednu ze základních tradičních právních zásad, a to zásadu vigilantibus jura, bdělým práva. Pouze svých práv znalý spotřebitel se stává rovnocenným partnerem výrobcům, dovozcům a distributorům.

Jak již bylo uvedeno výše, jedním ze základních práv spotřebitele je právě právo na jeho bezpečnost, a to jak na úrovni bezpečnosti směrem k jeho životu a zdraví, tak také na úrovni bezpečnosti směrem k jeho majetku. Spotřebitel má tedy základní právo očekávat, že výrobky nezpůsobí škodu na životě, zdraví a majetku. Toto právo spotřebitele je pak v rámci právního řádu zajištěno veřejnoprávními předpisy, které stanoví právní požadavky na bezpečnost výrobku, a které jsou mnohdy motivačním faktorem pro přijímání opatření na úrovni právních předpisů, ale i na úrovni technických norem. Dále pak konstrukcí objektivní soukromoprávní sankce v podobě odpovědnosti za výrobek, která má za úkol zajistit, aby v případě, kdy dojde k poškození života, zdraví nebo majetku spotřebitele, který slouží k soukromým účelům, bylo spotřebiteli poskytnuto přiměřené odškodnění. Základním cílem spotřebitelského práva je tedy ochrana spotřebitele proti nebezpečím, která ohrožují jeho život, zdraví a ekonomické zájmy, přičemž i spotřebiteli jsou stanoveny právní povinnosti a tyto jsou doplněny sankcemi za jejich porušení.

Odpovědnost za výrobek

Vymezení pojmu odpovědnost za výrobek

Odpovědnost za výrobek (Produkthaftung, product liability) představuje speciální soukromoprávní odpovědnostní institut, jehož plným názvem je: odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku. Jedná se o odpovědnostní právní institut reprezentující odpovědnost objektivní, tedy odpovědnost za výsledek, kdy nehraje roli zavinění, a to jak úmyslné, tak nedbalostní. V rámci tohoto právního institutu tedy nepostačuje prokázat, že nositel odpovědnosti nezavinil vznik škody, že postupoval řádně dle všech závazných právních předpisů, exkulpace čili vyvinění je zde vyloučeno. Zároveň se však v českém pozitivním právu, v případě odpovědnosti za výrobek nejedná o odpovědnost absolutní, protože je zmírněna taxativně, tedy konečným a úplným výčtem, danými liberačními důvody.

Světová koncepce odpovědnosti za výrobek

Vznik právní úpravy odpovědnosti za výrobek je datován až dvacátým stoletím a je charakteristická pro právní řády ekonomicky vyspělých států s tzv. tržní ekonomikou, neznámá a zcela bezpředmětná byla pro čistě plánovací ekonomické systémy. V současné době můžeme konstatovat, že na světě stále existují dvě základní a diametrálně odlišné koncepce úpravy právního institutu odpovědnosti za výrobek, i když konkrétní právní úprava odpovědnosti za výrobek v jednotlivých právních řádech je vždy mírně specifická, a to zejména zařazením v rámci systému konkrétního právního řádu.

Mnohem rozšířenější je první ze základních koncepcí odpovědnosti za výrobek a můžeme ji označit jako koncepci „evropskou”, protože vychází z právní úpravy tohoto právního institutu v rámci komunitárního práva – konkrétně ze směrnice Rady 85/374 EHS o odpovědnosti za vadné výrobky. Členské státy EU mají z titulu členství v této mezinárodní organizaci přímou právní povinnost provést právní úpravu obsaženou ve směrnici Rady 85/374 EHS v národním právu, aby byla dosažena aplikační shoda. Stejná povinnost platí i pro členské státy ESVO.

Pro Českou republiku již v době přijetí právní úpravy odpovědnosti za výrobek neexistovala možnost volby, protože byla právně vázána podpisem a ratifikací Asociační dohody. Východiskem pro zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku se tedy stala právě směrnice Rady 85/374 EHS a jednotlivé národní právní úpravy tohoto právního institutu v tehdejších členských státech EU.

Nejen členské státy EU (navíc ne všechny tento svůj závazek k harmonizaci právního řádu se směrnicí splnily řádně a zejména včas) však mají právní úpravu odpovědnosti za výrobek v rámci evropské koncepce.

V tabulce je uvedena národní legislativa členských států EU v oblasti odpovědnosti za výrobek včetně účinnosti právní úpravy, která byla těmito státy přijata v souvislosti s provedením směrnice o odpovědnosti za výrobek:

Stát  Přijetí
právní úpravy 
Účinnost
právní úpravy 
Belgie  25. 2. 1991  22. 3. 1991 
Bulharsko  9. 12. 2005  10. 6. 2006 
Česká republika  5. 3. 1998  1. 6. 1998 
Dánsko  7. 6. 1989  10. 6. 1989 
Estonsko  2004  1. 5. 2004 
Finsko  17. 8. 1990  1. 1. 1991 
Francie  15.3. 1998  19. 5. 1998 
Irsko  1991  16. 12. 1991 
Itálie  24. 5. 1988  29. 6. 1988 
Kypr  2.5.2002  1. 6. 2002 
Lotyšsko  28. 4. 2004  1. 5. 2004 
Litva  6. 9. 2000  1. 7. 2001 
Lucembursko  21. 4. 1989  2. 5. 1989 
Maďarsko  2002  2002 
Malta  23. 1. 1996  1. 2. 1996 
Nizozemsko  13. 9. 1990  1. 11. 1990 
Polsko  31. 3. 2000  1. 4. 2000 
Portugalsko  6. 11. 1989  21. 11. 1989 
Rakousko  21. 1. 1988  1. 7. 1988 
Rumunsko  28. 12. 2007  1. 1. 2008 
Řecko  31. 3. 1988  30. 7. 1988 
Slovensko  13. 11. 1999  1. 12. 1999 
Slovinsko  13. 2. 2003  1. 3. 2003 
Spojené království  15. 5. 1987  1. 3. 1988 
SRN  15. 12. 1989  1. 1. 1990 
Španělsko  7. 7. 1994  8. 7. 1994 
Švédsko  23. 1. 1992  1. 1. 1993 

Samostatnou kategorií států s koncepcí právní úpravy odpovědnosti za výrobek odpovídající směrnici Rady 85/374/EHS jsou členské státy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO):

  • Island

  • Lichtenštejnsko

  • Norsko

  • Švýcarsko

Další státy, které již dnes mají právní úpravu odpovědnosti za výrobek založenou na evropské koncepci, jsou tyto:

  • Austrálie

  • Brazílie

  • Čína

  • Izrael

  • Japonsko 1995

  • Jižní Korea

  • Rusko

  • Tchaj-wan

Množinou států, kde se zrealizuje evropská koncepce odpovědnosti za výrobek, rozšíří kandidátské země, kdy provedení legislativních opatření je jedním z hodnocených kritérií při posouzení připravenosti státu pro vstup do EU. V současné době jsou kandidátské státy, tedy státy, které v budoucnu s vysokou pravděpodobností po splnění stanovených podmínek rozšíří členskou základnu EU, rozděleny na dvě skupiny. První z nich tvoří státy, se kterými již byly zahájeny rozhovory o přistoupení: Chorvatsko, Island a Turecko, druhou pak státy, se kterými zatím tyto rozhovory zahájeny nebyly: Bývalá jugoslávská republika Makedonie, Černá Hora. Další skupinu států usilujících o budoucí členství v EU můžeme označit jako potencionální kandidáti a jsou to: Albánie, Bosna a Hercegovina, Srbsko a Kosovo. Tyto státy tedy rozšíří už ve fázi přípravy na vstup do EU státy s evropskou koncepcí odpovědnosti za výrobek.

Konkrétní způsob transformace právního institutu odpovědnosti za výrobek do jednotlivých vnitrostátních právních úprav jednotlivých členských států byl a je vždy závislý na aktuálním stavu legislativy daného konkrétního státu.

Počtem států méně frekventovaná je druhá koncepce odpovědnosti za výrobek se vžitým označením „americká”, protože se uplatňuje především v USA, Kanadě. Zajímavé však je to, že ačkoli není charakteristická množstvím států, které ji realizují, podstatným způsobem ovlivňuje pojistný trh v oblasti pojištění odpovědnosti za výrobek.

V následujícím bodovém přehledu bude názorně stručně uvedeno, jaké charakteristiky mají obě základní koncepce odpovědnosti za výrobek, a to tak, aby byly u stejně číslovaných bodů obou koncepcí patrné hlavní rozdíly.

Evropská koncepce odpovědnosti za výrobek

  1. Jednotná právní úprava, jejímž základem je směrnice Rady 85/374 /EHS.
  2. Časová omezenost odpovědnosti za výrobek na dobu 10 let od okamžiku uvedení daného konkrétního výrobku, se kterým je tato spojena, do oběhu.
  3. Nízká četnost sporů.
  4. Náhrada škod skutečných s výjimkou škod na výrobku samotném.
  5. Fakultativní omezení výše náhrady škody způsobené stejnými okolnostmi u stejné vady minimální částkou 70 miliónů ECU (EURO), v současné době je v rámci Evropských společenství zvažováno odstranění této dispozice ze směrnice Rady 85/374/EEC, náhrada věcných škod do výše 500 ECU (EURO) – minimální hranice věcných škod – spoluúčast spotřebitele – a škod na výrobku samém mimo speciální režim odpovědnosti za výrobek.
  6. Nehradí se škody nehmotné.
  7. Preventivní a restituční, nikoliv sankční, povaha.
  8. Poškozený musí prokázat vadu, škodu a příčinnou souvislost mezi vadou a škodou.
  9. Množství mimosoudních narovnání před zahájením řízení.
  10. Spotřebitelské organizace iniciují hromadné žaloby a usilují o zisk precedenčních rozhodnutí (např. v SRN).
  11. Aktivně legitimováni jsou pouze poškození, v případě škod na životě pak jejich právní nástupci – dědici.
  12. Nižší úroveň informovanosti spotřebitelů.
  13. Publicita pouze v souvislosti s ochranou spotřebitelů – informace o stahování a odvolávání výrobků z trhu.
  14. Pojištění je koncipováno jako fakultativní – neexistuje tedy právní povinnost pojistit rizika plynoucí z odpovědnosti za výrobek, pojišťují se zpravidla pouze velmi rizikové skupiny výrobků, a to vždy pro konkrétní teritoria.
  15. Výrobci spolufinancují činnost spotřebitelských organizací, protože i v jejich zájmu je včasné odhalení možných škod v rámci odpovědnosti za výrobek.
  16. Odpovědnost za výrobek je významným prostředkem konkurenčního boje, což se zvýšenou měrou projevuje v případě stahování a odvolávání výrobků z trhu z důvodu zamezení dalším možným škodám v rámci odpovědnosti za výrobek.
  17. Objektivní odpovědnost kompenzovaná taxativně stanovenými liberačními důvody, které lze fakultativně rozšířit stanoveným způsobem a jejichž uplatnění je mnohdy velmi komplikované.
  18. Možnost regresu v rámci distribučního řetězce.
  19. Nemožnost vyloučit nebo předem omezit odpovědnost výrobce v celé šíři tohoto pojmu směrem ke spotřebiteli.
  20. Motivační působení institutu odpovědnosti za výrobek, a to jak směrem k výrobcům, tak i směrem ke spotřebitelům. Výrobci jsou motivováni uvádět na trh pouze bezpečné, zdraví, život a majetek neohrožující výrobky, spotřebitelé jsou pak motivováni užívat výrobek řádně a v souladu s návodem a instrukcemi výrobce.

Evropská koncepce odpopvědnosti za výrobek
de lege ferenda

Směrnice Rady 85/374 /EHS ve svém článku předpokládá, že každých pět let bude komise předkládat zprávu Radě o uplatňování této směrnice a v případě potřeby k ní předloží příslušné návrhy změn.

Do konce srpna 2011 byly zatím předloženy Radě tři zprávy Komise, a to první zpráva ze dne 14. 12. 1995, druhá zpráva ze dne 31. 1. 2001 a třetí zpráva ze dne 14. 9. 2006. Během krátké doby by tak měla být Radě předložena zpráva čtvrtá.

Ze třetí zprávy vyplývá, že není v nejbližší budoucnosti nezbytně nutné na úrovni komunitárního práva zasahovat do právní úpravy odpovědnosti za výrobek, a to ani ve smyslu tzv. „větší harmonizace” a ani ve smyslu precizace stávajícího textu.

Dále zpráva konstatuje, že nejednotnou aplikační praxi v oblasti právní úpravy odpovědnosti za výrobek zatím úspěšně odstraňuje Soudní dvůr Evropské unie prostřednictvím judikatury a kontrolní pravomoci Komise, která přezkoumává vnitrostátní prováděcí právní předpisy a má pravomoc zahájit řízení proti státu z důvodu nesprávného uplatňování směrnice o odpovědnosti za výrobek. Zároveň však zpráva konstatuje, že do budoucna je třeba pro účely vypracování nové zprávy sledovat následující právní pojmy:

  • důkazní břemeno,

  • pojem vada,

  • ochrana vývojových rizik (v rámci liberace),

  • minimální hranice škod věcných,

  • liberace založená na dodržení požadavků právních předpisů,

  • vady nového výrobku v důsledku konstrukce a vady v důsledku chybějících instrukcí.

Americká koncepce odpovědnosti za výrobek

„Americká koncepce” odpovědnosti za výrobek je realizována zejména v USA a v Kanadě. Uplatňují se v ní jiné základní charakteristiky než v koncepci evropské, mnohdy se jedná o charakteristiky protichůdné.

Základní charakteristiky americké koncepce odpovědnosti za výrobek:

  1. Roztříštěná právní úprava založená na judikatuře. V USA neexistuje federální zákon v oblasti odpovědnosti za výrobek a pokud je tento právní institut zakotven v právních řádech jednotlivých států, pak je tato úprava nekomplexní a stát od státu jiná.
  2. Časová neomezenost – spotřebitel, konkrétně poškozená osoba nebo jiné, právním řádem stanovené, osoby mohou nároky plynoucí z odpovědnosti za výrobek uplatnit kdykoliv, kdy jim výrobek způsobí škodu, přičemž není důležité, jestli byl na trh uveden před deseti nebo dvaceti lety.
  3. Vysoká četnost sporů, která bezprostředně souvisí s právním systémem USA.
  4. Vysoká odškodnění, která mohou vést k likvidaci výrobního podniku, ale i všech ostatních subjektů zapojených do distribučního řetězce.
  5. Výše odškodnění není limitována ani spodní a ani horní hranicí a z náhrady škody nejsou vyloučeny ani škody na výrobku samém.
  6. Typická pro tuto koncepci je náhrada nemateriálních škod, a to i v případě, kdy dojde k mimosoudnímu narovnání.
  7. Sankční povaha odpovědnosti za výrobek, kdy účelem tohoto právního institutu není pouze náhrada skutečných škod, ale zejména trest, zpravidla ve finanční podobě, který nese výrobce za to, že vyrobil a distribuoval výrobek, který byl nebo se stal nebezpečný vůči zdraví, životu nebo majetku osob.
  8. Výhodnější postavení poškozeného než povinného.
  9. Množství mimosoudních narovnání po zahájení řízení. Mnohdy dojde k tomuto řešení až před vydáním rozhodnutí ve věci samé a jde jen o pokus ze strany právních zástupců poškozeného o dosažení co nejvyšší částky odškodnění. Odpovědný subjekt, výrobce, pak raději volí mimosoudní narovnání z důvodu zachování svého dobrého obchodního jména, což je zároveň možné pouze tehdy, pokud daný případ není již od samého počátku zmedializován.
  10. Specializované právní kanceláře, které řeší pouze spory v rámci odpovědnosti za výrobek.
  11. Aktivní legitimace nejen pro spotřebitele – poškozenou osobu, ale také pro spotřebitelské organizace a jiné subjekty. Právníci těchto kanceláří vyhledávají případy odpovědnosti za výrobek a jako svou odměnu žádají pouze podíl na vymožené částce, což umožňuje i nesolventním poškozeným spotřebitelům iniciovat spor.
  12. Vysoká míra informovanosti spotřebitelů, a to jak ze strany médií, tak také ze strany výše uvedených specializovaných právních kanceláří a spotřebitelských organizací.
  13. Velká míra publicity již od okamžiku škodné události, a to až do okamžiku mimosoudního narovnání nebo meritorního rozhodnutí v dané věci.
  14. Vysoká míra pojištění subjektů. Vzhledem k sankční povaze odpovědnosti za výrobek je pojištění těchto rizik existenční nutností všech výrobních podniků.
  15. Odpovědný přístup výrobců, kteří jsou zpravidla v této oblasti mnohem informovanější než výrobci, kteří se pohybují v rámci evropské koncepce úpravy tohoto institutu.
  16. Prostředek konkurenčního boje, což se v případě americké koncepce projevuje v případě stahování a odvolávání výrobků z trhu z důvodu zamezení dalším možným škodám v rámci odpovědnosti za výrobek. Dalším projevem výše uvedeného jevu je účelová medializace probíhajících soudních řízení, kdy pro USA je typická medializace těchto případů konkurencí a také skutečnost, že je okamžitě spotřebitelům nabídnut srovnatelný konkurenční výrobek, který má „vyšší bezpečnostní standardy”.
  17. Absolutní objektivní odpovědnost za výsledek, neexistuje ani možnost exkulpace, protože k uplatnění tohoto typu odpovědnosti není nutné zavinění, ale neexistuje ani možnost liberace.
  18. Možnost regresu v rámci distribučního řetězce.
  19. Represivní charakter. Cílem tohoto typu sankce v právním řádu není prevence, ale jednoznačně represe.
  20. Sankcionování předpokládané míry nebezpečnosti výrobků, která je spojena s jejich samotnou podstatou, jako jsou např. zbraně a tabákové výrobky.

Právní úprava v České republice

Právní úprava odpovědnosti za výrobek v České republice

Již v rámci procesu přistoupení k EU tak Česká republika přijala právní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku na základě směrnice Rady 85/374/EHS, a to v zákoně č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Tato právní úprava pak byla novelizována zákonem č. 209/2000, a to jednak z důvodu přijetí směrnice Rady 1999/34/ES, ale také z důvodu změny těch částí zákona, které nezajišťovaly řádné provedení směrnice Rady 85/374/EHS v českém právu, tedy harmonizaci národního práva s právem evropským.

Národní legislativa musí být na základě dnes již Smlouvy o fungování Evropské Unie v souladu s komunitární právní úpravou, národní právní řád je třeba harmonizovat s konkrétními právními akty EU, aby byl zajištěn jednotný aplikační účinek v rámci celé EU.

Harmonizace práva

Harmonizace práva představuje ve výše uvedeném smyslu jednostranný proces, kdy národní legislativa musí přijmout takové kroky, aby výsledná aplikace odpovídala textu právního předpisu EU (nejčastěji směrnice nebo rozhodnutí). Nejde tedy o dosažení plné textové shody mezi těmito právními úpravami.

Harmonizace se v rámci EU vyskytuje ve dvou úrovních. První je minimální harmonizace, kdy je možné přijetí přísnější národní právní úpravy s ohledem na tzv. veřejný zájem, kterým je zpravidla ochrana spotřebitele, životního prostředí atd. Druhá harmonizace je tzv. úplná a ta výše uvedené národní odchylky nepřipouští, a to právě zejména z důvodu tvorby a ochrany jednotného trhu.

Oblasti harmonizace

Úplná harmonizace se uplatňuje ve třech oblastech.

První tvoří oblast technických předpisů, kde se výslovně předpokládá dosažení plné shody, a to jak v oblasti technických předpisů, tak v oblasti normalizace a posuzování shody. Požadavek plné shody je zde zcela oprávněný,

Nahrávám...
Nahrávám...